Zdravím z Alleppey v jižní Indii!

Doufám, že se vám daří dobře a užíváte si rušnou sezónu. Tady v Indii mám za sebou další nesmírně intenzivní týden – jedu na plné obrátky a prakticky vůbec nespím. Hned vysvětlím proč…

Minulý týden jsem psal o tom, jak jsme se ocitli přímo uprostřed historických „švábích protestů“ a čelili byrokratické noční můře spojené s předpisy EU, která komplikuje život indickým řemeslníkům.

Konečně jsme dorazili na klidné místo. Náš hotel leží u slavných vodních cest (tzv. backwaters) v Kérale a já si začínám znovu vybavovat, jak zní ticho. Indie a hluk… panebože!! Konečně klid.

Po skončení veletrhu jsme přeletěli do Ahmadábádu v Gudžarátu a odtud pokračovali autem směrem ke Khambhatu – indickému „městu krystalů“.

Stálí čtenáři si možná vzpomenou na naše minulé ubytování poblíž Khambhatu: byl to dost primitivní motel u silnice, kde nechyběly štěnice, švábi ani záhadné červené skvrny na stěnách. Zkrátka místo, kde spíte plně oblečení a raději se nesnažíte zkoumat, co je co.

Tentokrát nám jeden z našich dodavatelů drahých kamenů doporučil ubytování ve městě Anand, vzdáleném asi 40 minut cesty – konkrétně hotel „H“. Podíval jsem se na recenze. Byly špatné. Opravdu hodně špatné.

Náš známý ale trval na svém – a naštěstí měl pravdu. Čekaly nás prostorné, čisté pokoje a přátelský personál – zkrátka paráda. Dejte si pozor na falešné negativní recenze; ​​v Indii je to velký nešvar. Byli jsme rádi, že jsme našli pohodlné místo, kde se konečně pořádně vyspíme.

Byl tu jen jeden malý háček.

Dorazili jsme zrovna uprostřed svátku Navrátrí – velkolepých gudžarátských oslav plných hudby a tance. A když říkám tanec, nemyslím tím pár lidí, kteří se před spaním jen tak lehce pohupují do rytmu.

Celé město vypadalo, jako by se chystalo na svatbu. Lidé měli na sobě nádherné kroje, celé rodiny byly venku a obrovské skupiny lidí se scházely k tanci zvanému „garba“ – tančilo se v ulicích i na speciálně vyhrazených prostranstvích. Některá z těchto míst se nacházela „pohodlně“ blízko našeho hotelu.

Opravdu hodně blízko.

Kolem desáté večer se hudba rozjela naplno. Představte si rave party, ze které někdo odstranil ovladač hlasitosti, přidejte lasery a pravidelné ohňostroje. A k tomu davy lidí.

CELOU. DLOUHOU. NOC.

A nezapomeňte, že Gudžarát je suchý stát. Tito lidé to dělali s mléčnými koktejly a mangovým džusem. Ať už do mangového džusu dávají cokoli, zaslouží si to další zkoumání.

Pondělí, úterý, středa… každou noc našeho pobytu se město pouštělo do práce. Mezitím jsme měli schůzky s dodavateli drahokamů, kteří zřejmě byli na stejných večírcích, ale přesto se nějakým způsobem vrátili s jasnýma očima, bystrí a připravení k podnikání.

Snažili jsme se vzpomenout si, ve které kapse máme brýle.

Přesto se mezi zíváním odehrálo spousta vzrušující práce s drahokamy. Na Khambhatu je něco – znalosti, dovednosti, možnosti – co nás stále táhne zpět. Jen příště si před recenzemi hotelů prohlédnu kalendář festivalu.

Pak přišlo naše malé dobrodružství s nákupem alkoholu.

Pan Chatterjee si chtěl koupit whisky. Nedaleko hotelu byl obchod s alkoholem, který měl licenci a obsluhoval návštěvníky disponující příslušnými povoleními. Toni a já jsme šli s ním v naději, že si tam možná pořídíme pivo.

Nejdřív jsme však potřebovali osobní povolení k nákupu alkoholu. Za stolem seděli tři pánové a vyřizovali administrativu s tak rozvážným tempem, že bylo zřejmé, že se je ještě nikomu nepodařilo přimět k většímu spěchu.

Vyfotografovali nás. Podepsali jsme různé dokumenty – napočítal jsem dvanáct míst k podpisu. V určitém okamžiku jsme si pak museli sednout před videokameru a otáčet hlavou ze strany na stranu. Někde v pozadí zřejmě někdo ověřoval, zda jsem skutečně David a zda mám opravdu v úmyslu vypít pivo. Celý proces se však nikam neposouval.

Dali jsme se do řeči s ostatními zákazníky; někteří z nich měli americké pasy – většinou šlo o Indy pracující v technologickém sektoru, kteří přijeli domů na svátky. Čas od času otevřel pán sedící vlevo dveře do skladu, čímž odhalil lákavé palety s pivem, zmizel uvnitř a po chvíli se vrátil s papírovou taškou naplněnou až po okraj.

Na to, kolik úředního papírování to obnášelo, působilo celé dění až překvapivě konspirativně.

Postupem času mé nadšení pro pivo začalo vyprchávat. „Tak jo, pánové,“ řekl jsem poměrně hlasitě. „Jdeme. Ztrácím o to pivo zájem. Už dál čekat nebudu.“

V tu chvíli třetí z pánů náhle ožil. Měl jsem pocit, jako by celou noc protancoval.

„Ale ne, pane Davide! Neodcházejte!“

Padlo ještě pár slov, první z pánů rychle odběhl do skladu a vzápětí se objevila whisky i pivo.

Do té doby jsem podepsal tolik prohlášení, že bylo naprosto jasné, že alkohol je určen výhradně pro mou osobní spotřebu v hotelovém pokoji. Zaplatil jsem a vyrazili jsme pryč.

Toni poznamenal, že vyřizování hypotéky vyžaduje méně papírování.

Po návštěvě Khambhatu jsme zamířili zpět na letiště v Ahmadábádu a rozloučili se s Tonim. Bylo to docela dojemné. Po týdnech společného cestování, práce, vývoje produktů a přežívání v občas dosti pochybných hotelech působí zvláštně, když se tým začne rozpadat. On odletěl do Bombaje a odtud pokračoval do Španělska. My jsme zamířili na jih do Kóčí, abychom navštívili továrny na výrobu kokosových rohoží.

A teď jsme tady, v Alleppey, u sítě vodních kanálů.

Konečně klid. Voda, zeleň, příležitost trochu si oddechnout… a snad i noc, kdy se v kruhu bude točit jen stropní ventilátor.

Podrobnější zprávy z tohoto krásného koutu Indie vám přinesu příští týden.

Mezitím se doma blíží Halloween a v závěsu za ním už čekají Vánoce. Doufám, že máte v obchodech rušno, přípravy jdou dobře od ruky a že si v nabídce pro tento týden vyberete něco užitečného.

Mějte se krásně,